SVĚTOVÁ ZDRAVOTNICKÁ ORGANIZACE, Obor bezpečné mateřství (WHO – Safe Motherhood) v roce 1998 vydalo oficiální doporučení pro péči o těhotnou ženu, ženu u porodu a šestinedělku.
Jeden z bodů tohoto doporučení zní: „Psychická pohoda budoucí matky musí být zajištěna umožněním přítomnosti blízké osoby u porodu a v poporodním období“
Naštěstí dnes již nikdo nepochybuje o tom, že by rodící žena neměla být v porodnici sama. Maminky, které byly u porodu v porodnici zcela samotné tvrdí, že větší pocit osamění do té doby nezažily. Cítily se osamoceně a nechány na pospas. Proto máme možnost volby a pocitům osamění můžeme předcházet. Můžeme si sebou do porodnice přivést vlastní doprovod (partnera, kamarádku, dulu, soukromou porodní asistentku…)
Jak je to však s druhou částí doporučení WHO? Umožnění přítomnosti osoby blízké v poporodním období? Žalostně. Převozem ženy s dítětem na oddělení šestinedělí, se totiž z otce stává v porodnici pouhá návštěva. 
Sleduji tatínky u porodů jejich dětí již řadu let. Jejich dojetí je patrné. Změna životní role je i pro ně zásadní a zlomová. Ani oni už nebudou nikdy stejní, protože ta velká událost zasáhne srdce všech přítomných a rodičů obzvlášť – oběma. Otec, který podporoval svou ženu celou dobu u porodu, pomáhal jí ulevovat od bolestí, masíroval záda a byl oporou při tlačení, otec, který ronil nejednu slzu štěstí při pohledu na své novorozeně, stříhal pupeční šňůru, držel dítě v náručí, pokud nemohlo být u maminky a otec, který jej doprovázel na vyšetření, jelikož maminka sama tomu nemohla být přítomna, najednou uslyší: „tatínku, rozlučte se s maminkou a dítětem. Návštěvní hodiny jsou od 15:00 do 17:00 hod.“ Najednou je v kruté realitě dne či noci vyhnán ven z porodnice a stává se pouhou návštěvou.
Pokud návštěvní hodiny nekolidují s jeho pracovní dobou, objeví se v dalších dnech v povolených hodinách, donese občerstvení, zprávy z domova a pořídí nové fotky. Někdy dítě celou tuto dobu prospí, nemůže si jej tudíž ani vzít do náruče. Pokud přijde dřív anebo zůstane déle, je napomínán a vykázán. Na pokoj ho nepustí, k tomu jsou určeny návštěvní místnosti (naštěstí ne všude), ve kterých není soukromí pro sdílení rodinných chvil něhy. A když si po několika dnech přiveze své milované domů, může mít pocit, že nedokáže poskytnout dítěti to, co maminka. Naprosto právem. Vidí, jak rychle žena zvládne výměnu plíny a jemu to trvá tak dlouho a připadá si u toho tak nemotorně. Že to stejně vypadalo i při jejím prvním pokusu o přebalení, pochopitelně netuší, nebyl u toho. Když dítě brečí, chvíli ho zkusí utišit až jej v jednu chvíli, pořád řvoucí, přinese ženě se slovy: „zkus to ty, tobě to jde lépe“. Tatínci zkrátka vyběhli na trať později. Není to smutné? 
Kde je ta podpora po porodu? Žena potřebuje právě po porodu nejvíce sdílení, ujištění a podpory blízké osoby. V ideálním případě by to měly být ostatní ženy z rodiny, či sousedství, jako tomu bylo v minulosti, stejně tak by se novopečenému tatínkovi mělo dostat podporující péče jiných mužů. V dnešním nastavení společnosti však vzájemná podpora žen natolik nefunguje a jejich roli tudíž zastávají otcové. Pokud je však stavíme do role pomocníků u porodu, kde se staví základy rodičovských kompetencí, nemůžeme je z následných zásadních chvil vyloučit. Je to jejich společné dítě. I žena si ze začátku neví rady, je plná otázek a nejistoty v péči o dítě. Proč by tedy tímto nelehkým začátkem nemohli projít společně?
Proto volám: „zrušme návštěvní hodiny pro otce dětí v porodnicích“. Tetičky, strýcové, babičky a kmotřičky, ať přijdou ve vyhrazených hodinách, ale otec patří k matce a dítěti a to kdykoliv tuto potřebu mají. Jak je možné, že tatínci tak automaticky přijímají pasivní roli pozorovatele a obyčejné návštěvy? Copak právo v porodnici neplatí? Nikdo nemá právo oddělovat otce od jeho dítěte bez jeho souhlasu anebo soudního příkazu. „Zrušme návštěvní hodiny v porodnici pro tatínky!“ Ženě bude lépe, dítě bude spokojené a otec bude cítit, že patří k nim. Nebude víc návštěvou ale tím, kým opravdu je a to OTCEM, bez rozdílu místa pobytu.
