);

Slavit můžeme, ale jenom online!

Ťukněte si s námi na Světový den těhotenství (7. května)

O založení Světového dne těhotenství si povídá jeho spoluzakladatel Michal Staněk a Alena Střelečková

Alena Střelečková

Autorka článku, maminka dvou dětí, redaktorka časopisu MAJKA a blogu PorodBezObav.cz a Majka-shop.cz

Michal Staněk

Otec 4 dětí, zakladatel iniciativy Světový den těhotenství a pořadatel Festivalu těhotenství a rodiny. Manžel Majky Staňkové 

„Mít více dětí by pro nás do budoucna mohla být nejsnazší důchodová reforma a já se divím, že s tím politici nepracují,“ říká Michal Staněk, spoluzakladatel Světového dne těhotenství. Dětí se u nás rodí málo a jako národ vymíráme. Nejen na to, ale i na další důležitá témata, o kterých se málo mluví, například na téma dostupnosti svobodnější porodní péče, možnosti domácích porodů nebo zařazení rodinné výchovy do školních osnov se snaží už sedmým rokem upozornit nezávislá iniciativa, která prosazuje i zapsání Dne těhotenství mezi světové významné dny – na 7. května. A světe div se: za tímto nápadem nestála žena, ale její muž – Michal Staněk, manžel Majky Staňkové, průvodkyně v mateřství a tvůrkyně prvního předporodního online kurzu u nás.

Od roku 2015 se v Brně koná také rodinný festival plný workshopů, informací, muziky a zábavy, který jste pravděpodobně jako mladá či nastávající rodinka nemohli minout. Zvláště jeden z posledních ročníků, ten, který se pořádal na koupališti Riviéra, a jehož hlavním hostem byl zpěvák Tomáš Klus, byl velmi úspěšný – přivítal několik tisíc návštěvníků a zaznamenal i odvážný pokus o počet těhotných žen na jednom místě. Festival už se nyní už druhý rok kvůli onemocnění covid-19 nekoná, ale iniciativa je tady stále, a jak její duchovní rodiče Staňkovi říkají, slavit můžeme, ale jenom online. Takže dnes v rozhovoru s Michalem a příští rok snad už opět skutečně.

My pořád mluvíme o těhotenství, porodu a mateřství jako o ženských tématech, ale muži jsou samozřejmě nedílnou součástí těchto témat. Přijde mi skvělé, že myšlenka na oslavu Dne těhotenství vznikla právě u muže – u Tebe. Jak to přišlo?

Já jsem samozřejmě velmi ovlivněný vším, co Majka dělá, vidím víc než běžní chlapi, a vidím asi víc do hloubky. Časem uzrála myšlenka, že je tady dost věcí, které jsou potřeba komunikovat, o kterých se skoro nemluví, které u nás třeba nefungují nebo nejsou v dobrém stavu. Já jsem patriot a vlastenec a přál bych si, aby to v některých oblastech u nás fungovalo lépe, i když doopravdy měnit věci je dost těžké.

Jaká je tedy základní myšlenka Dne těhotenství?

Připadá mi důležité mluvit o tom, že těhotenství má v našem životě naprosto zásadní význam: bez těhotenství by tady totiž nebyl nikdo z nás. A nebyly by tady ani naše děti. Proto ho vnímám úplně na vrcholu, vlastně na samém začátku všeho – bez něj by nebyl nikdo, tedy ani nic. Někdy je proto důležité se zastavit a potichu anebo i nahlas poděkovat za to, že díky tomuto období, této etapě, díky této náhodě anebo štěstí jsme vlastně tady. Zároveň jsou tady témata, ať už přímo v porodnictví nebo týkající se demografie, o kterých by se mělo víc mluvit.

Která témata máš teď přesně na mysli, můžeš to rozvést?

Den těhotenství má v první řadě poukazovat na to, kolik dětí se rodí, jak se rodí, jestli se budou rodit nebo ne a proč, a další věci, které s tím souvisí. Vycházíme z veřejně dostupných zdrojů, jestli vymíráme nebo nevymíráme – jak si stojíme.

Druhá rovina se týká osobního a rodinného života. Každý, kdo se stane rodičem, zažívá nejen porod, ale především přerod z JÁ na MY. A ten sebou nese spoustu výzev. Chceme mluvit o tom, že je fajn mít u porodu doprovod, i když je zrovna covid, že je fajn, pokud chce někdo rodit doma, aby měl možnost vší dostupné a oficiální podpory, abychom nezavírali oči před tím, že takové ženy tady zkrátka jsou a budou, byť máme špičkové zdravotnictví, že část žen zkrátka v porodnici rodit nechce a my bychom to měli respektovat. Jsou věci, které jsou v zahraničí naprosto běžné a tady se to pořád řeší do kolečka, že je potřeba změna, ale nic se neděje, chybí tu politická vůle. Nemáme ještě například ani dlouho diskutované porodní domy.

Pojďme se ještě vrátit k té porodnosti u nás. To jsme na tom tak špatně?

Roku 1999 jsme vytvořili světový rekord v nejnižší porodnosti na světě s hodnotou 1,1 dítěte na matku. V  tom NEMÍT DĚTI jsme byli fakt dobří, vlastně nejlepší. Už jsme se sice mírně polepšili, ale demografický vývoj u nás stále dobrý, dětí se rodí málo. Někdy se to trochu maskuje – počet obyvatel totiž roste, ale neděje se tak na základě počtu narozených dětí, ale počtu přijatých migrantů. Aby nám v České republice počet obyvatel rostl, bylo by potřeba asi tak 2,1 dítěte na jednu maminku – teď je to zhruba 1,71, to je suchá statistika. Nemám nic proti migraci, ale pokud chce národ přežít, tak prostě děti potřebuje. A potřebujeme je i z ekonomických aspektů – vždyť více dětí by mohla být nejsnazší důchodová reforma v současné krizi, dost se divím, že s tímto vláda nepracuje.

 

Ale my v ČR přece máme národní plán, který se jmenuje Koncepce rodinné politiky. Ten obsahuje mnoho důležitých pozitivních propopulačních opatření. To není dost?

Tento dokument bohužel nemá platnost zákona, tudíž není závazný. Rodinnou politiku nelze omezit na sociální dávky a slevy na dani. Je potřeba morální podpory rodin a těhotných párů. Více vzorů a ideálů, kterými by se rodiče mohli inspirovat. Já si ale neuvědomuju jediného politika, který by se chlubil svou krásnou rodinou, mluvil pěkně o své ženě a o tom, že rodina je pro něj to nejdůležitější. Naproti tomu víme vše o jeho rozvodu, mileneckých vztazích, dovolené, autě a kauzách. Případně své děti rovnou odveze na Ukrajinu nebo schovává ve Švýcarsku. Evropa jako taková na tom není líp. Německá kancléřka Angela Merkelová, bývalá premiérka Velké Británie Theresa Mayová, předseda evropské komise Jean-Claude Juncker nebo francouzský prezident Emmanuel Macron mají jedno společné – nemají žádné děti. Jako záblesk naděje a čerstvý vítr mi pak přijde zvolení Ursuly von der Leyen do čela současné Evropské komise, maminka 7 dětí. Nebo slovenská prezidentka, která už v prvním proslovu po svém zvolení řekla, že je hlavně máma. 

 

Toto byly hlavní důvody, které Tě s Tvojí ženou vedly k založení Světového dne těhotenství?

Nejen to, jsou zde i další důležitá témata, o kterých se málo mluví, nebo se neposouvají správným směrem: například témata dostupnosti svobodnější porodní péče, možnosti domácích porodů s porodní asistentkou hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, návrat rodinné výchovy do školních osnov nebo stále rostoucí věk prvorodičky. Ten už přeskočil třicítku. Ženy nejenže pak někdy potřebují náročnější zdravotní péči, ale ani nestihnou těch dětí mít tolik. Nenahrává nám ani trend vysoké rozvodovosti nebo narůstající počet dětí narozených mimo manželství, těch už je téměř 50 %.

K založení Světového dne těhotenství mě ovšem nemotivovaly jen politické důvody, ale hlavně osobní. Já jednoduše žiju rodinou. Mít děti je sice někdy super výzva, ale je to boží. To nejvíc, co mám. A moc rád bych tuto radost šířil dál.

A co si myslíš, že by teď nejvíce rodinám u nás pomohlo? Jsou nějaké konkrétní kroky, které kdyby se realizovaly, těhotnělo a rodilo by se nám lépe? 

Co by bylo úplně nejkrásnější, kdyby se podařilo zanést toto téma ve větší míře do škol. Dnes už totiž neexistuje žádná rodinná výchova, jsou to spíš takové střípky napříč různými předměty. A pokud se v přírodopisu nebo biologii učí rozmnožování, pak se to probírá velmi biologicky, funkčně, ale vůbec se o tom nemluví z toho lidského pohledu. To znamená, že děti se často dozví, jak miminko vznikne, jak probíhá porod, někdy se dokonce můžou stát svědky nějakého ne úplně šťastného dokumentu, který jim ve škole pustí, a zvláště děvčata pak odchází s pocitem, že „porod nikdy“. Ale je právě potřeba říct dětem, mladým lidem, budoucím rodičům, že mít rodinu je něco úžasného a pro spoustu lidí ani nic lepšího na světě ani není. A že všechno to utrpení, únava, bolest a starosti za to stojí. Že je to krásný, že to není žádný boj, že se na to mohou připravit a poradit se a měli by třeba i vědět, kde shánět ty správné informace. Měli by vědět, že je nikdo nemůže do ničeho nutit a že je vždy možnost jít si za tím, jak to chtějí oni.

Pak jsou samozřejmě další věci, které by pomohly. Porodní domy jsou úžasná možnost, aby všechny páry mohly rodit tak, jak chtějí, ale je to i ta možnost domácích porodů a třeba i porodních center, jak probleskla myšlenka současné vlády. Aby tady byla možnost soukromých porodních asistentek, které by byly po celou dobu s těhotnou ženou, aby se mohly na sebe navzájem napojit a důvěřovat si – to je diametrální rozdíl, než když žena přijde do porodnice, má třeba dvacetihodinový porod a vystřídají se tam tři směny. To všechno jsou věci, které jsou před námi.

Byl jsi odjakživa rodičovský typ, nebo to přišlo až s narozením dětí?

Myslím, že to u mne zaklíčilo s prvním dítětem a s každým dalším to kvete. Já bych klidně měl dětí ještě víc, kdyby na to Majka přistoupila, ale jsem si vědomý, že nás drží nějaké mantinely možností věku a zdraví. Nicméně s každým dalším dítětem přišlo nějaké další prozření.

Co si vybavuješ, že Tě změnilo, co přineslo nějaký zásadní posun v tvém rodičovství?

Když jsme čekali prvního syna Michala, nakoupili jsme samozřejmě téměř automaticky všechny ty věci, které se na miminko kupují. Postýlku, kočárek, spoustu nezbytností. Ale brzy po jeho narození jsme zjistili, že naše cesta je mnohem kontaktnější a že nám vyhovuje spíš šátek než kočárek, že nám vyhovuje, když děti spí s námi v posteli, v noci se jen nakojí a spí se dál, žádné složité houpání a přenášení do postýlky, společné spaní funguje skvěle, není potřeba se toho vůbec bát. Dokonce když náš třetí syn dorostl do věku, kdy začal spávat sám, tak mi to přišlo trochu divné, že by tam už žádné mimino nebylo, a tak tam teď spí ještě náš nejmenší, čtvrtý syn, kterému byl teď rok. (smích)

V době narození vašeho prvního syna, to je 17 let zpátky, ještě asi nebylo tak v módě kontaktní rodičovství – a nebylo tak běžné, aby se děti nosily a spaly s rodiči v posteli jako dnes.

Byla to taková vlna, která se sem sunula ze západního světa, který byl před námi napřed. Přicházely sem nejrůznější informace, knížky a výrobky, které to umožňovaly a posouvaly kupředu. A to platí stále. My u nás máme samozřejmě spoustu pozitivních věcí, dobré zdravotnictví například, ale těhotné ženy a páry u nás ještě nemají takové podmínky jako v zahraničí, a my bychom pro nás chtěli to nejlepší, proto se sem tyto myšlenky pořád snažíme přinášet a mluvit o tématech, které páry u nás trápí. Samozřejmě je před námi pořád ještě kus práce – jak v tom porodnictví, tak v té demografii.

Pak se snad vrátí i festival – doufám, že to nevzdáte po té pauze.

Rádi bychom. Všechno je samozřejmě závislé na tom, kolik tomu můžeme věnovat času, kolik dalších lidí je do toho ochotných se zapojit. Festival pořádá neziskovka, takže záleží i na tom, kolik se podaří nasbírat peněz. Kromě těch aktivit, jako jsou přednášky, workshopy a setkání s osobnostmi na téma těhotenství a rodičovství, zveme vždy také zajímavé hosty. Účinkující vybíráme podle toho, že mají s rodinou a dětmi nějakou zkušenost, ideálně pozitivní, velký úspěch měl právě třeba Tomáš Klus, který je sám nadšený táta, v roce 2017 v Brně na Riviéře. Chceme lidem ukázat, že třeba i ten showbyznys a rodina jdou skloubit, že mít dítě není konec světa a neznamená to, že se jim zhroutí svět, přijdou o všechny přátele, práci i koníčky – že to tak vůbec být nemusí.

Pin It on Pinterest