Já se nedivím, že se ženy bojí mít více dětí. Že to zvládnou, zjistí, až je mají

O mateřství si povídá čtyřnásobná maminka Majka Staňková s Alenou Střelečkovou

„Spousta lidí si o mně myslí, že jsem odvážná, že mám čtyři děti. Ale já si odvážná vůbec nepřipadám,“ říká Majka a naráží tím na fakt, že mít více dětí, třeba tři nebo čtyři, začíná být v dnešní společnosti už trochu neobvyklé. Možná i kvůli tomu má spousta rodičů ze založení velké rodiny různé obavy. I já jsem maminka dvou dětí, která podvědomě touží po velké rodině, ale v mé hlavě se rodí spousta obav. Majka, která čtvrté miminko nosí ještě v bříšku, na všechny moje otázky odpovídá s jejím typickým, tolik inspirativním nadhledem a humorem. Mluví o tom, jak naplňovat potřeby více dětí, jak dělit práce v domácnosti mezi členy rodiny, jak děti připravovat na samostatnost i vlastní finanční zodpovědnost, ale hlavně, jak při tom všem také nezapomenout sama na sebe.

Plánovala jsi vždycky mít tak velkou rodinu?

Vůbec. (směje se)

Pamatuji si, že jsem v dětství měla nastavené, že budu mít dvě, kluka a holčičku samozřejmě. Přitom jsem sama ze tří dětí. Ale je pravda, že my se sestrou jsme dvojčata, takže jsem si říkala, že ty dva porody taky dám. Časem jsem to změnila, že vlastně radši chci tři, když jsme se sourozenci taky tři. Ale i to mi přišlo svým způsobem šílené. Mám pocit, že jsme se ocitli ve společnosti, kde mít více dětí není úplně in… No a dneska čekáme čtvrté a přijde mi to úplně korektní! (směje se) Vlastně si už vůbec neumím představit, že bych měla ty dvě, jak jsem kdysi chtěla.

Já si zase nedokážu představit, že bych měla tři nebo dokonce ještě víc dětí.

No to si nedokážeš představit. Když jsem čekala první dítě, taky jsem si nedokázala vůbec představit, jaké to vůbec bude. Měla jsem klasický strach, jak to budu zvládat, jaká budu máma, jestli to dokážu, jestli neselžu, jestli se děti se mnou nebudou trápit, jestli naplním očekávání nového človíčka a jeho potřeb, a pak najednou jsem zjistila, že to jde – že to umím, že to dokážu a že dokonce všichni nějak přežíváme. (směje se)

Myslím, že právě to je častá obava maminek. Jestli když budu mít více dětí, dokážu uspokojit všechny jejich potřeby. Jak se na to díváš?

Myslím si, že naší povinností není uspokojit všechny potřeby dětí. Jak to dítě má vyrůst ve spokojeného a sebevědomého člověka, který dokáže jít přes překážky, když někdo odjakživa splní, co mu na očích vidí? Když tady mluvíme o naplňování potřeb dětí, vnímám hlavně tu základní, bazální potřebu k přežití, ale jsou taky potřeby, které nemusí být nutně naplněné. Jsou i potřeby, které chci, aby se děti naučily naplňovat si je samy anebo uměly i žít bez naplnění těchto potřeb. Nemusí mít všechno a nemusí mít všechno hned.

Jak to ale rozlišit?

Ať máš jedno dítě anebo jich máš pět, myslím, že bychom měli naplňovat jejich potřeby tak, abychom žili v lásce, klidu, harmonii, toleranci, aby z nich rostli důstojní lidi, ale abychom zároveň naplňovali naše vlastní potřeby. Protože i já mám svoje potřeby. Když nebudu naplňovat svoje potřeby, tak tohle všechno nedokážu těm svým dětem dát.

Takže myslíš, že některé požadavky je zkrátka lepší nechat nesplněné?

Vždycky budou i potřeby, které nenaplním už z principu – protože nechci. Myslím, že je celkově jednodušší zaujmout zdravý postoj a nedělat si z dítěte cíl svého života, anebo dokonce žít jeho život víc než svůj – a mám pocit, že tohle se naplní mnohem snáz, když těch dětí máš víc. V momentu, kdy už jednoduše nemáš tolik prostoru a času, zcela automaticky začneš filtrovat, čemu věnuješ pozornost. Pak se snadněji dostaneš do stádia, kdy naplňuješ opravdu ty bazální potřeby a nad těmi zbytečnými se naučíš mávnout rukou.

Když to takhle říkáš, tak mě napadá, že s každým dalším dítětem se vlastně zaměřuješ na úplně jiné věci.

Naprosto. Pro mě bylo nejtěžší mít jedno. Pak bylo velmi těžké období – je potřeba si připustit, že první dva roky druhého dítěte jsou nejtěžší ze všech. První dva roky druhého dítěte, kdy se musím sžít s tou rolí vícečetné matky. Kdy se musím naučit naplňovat potřeby více dětí, v tom všem nezapomenout na sebe, zkoordinovat to a ještě jsou tak hrozně malý. Takže tyhle první dva roky jsou dřina. Ale pak už jsou jenom benefity.

Musím přiznat, že já osobně mám obavu z materiálního nedostatku. Prostě mám strach, že jednou přijde den, kdy budou všechny chtít odjet na nějaký zájezd se školou a já na to nebudu mít peníze…

Ale my jsme taky neměli na všechno. Dokonce si pamatuji, že jsem se musela naučit žít s vnitřní frustrací, že nejezdíme každý rok na dovolenou, to mě štvalo. Ale dneska si myslím, že mě to posunulo, hlavně hodnotově.

To jsi ale pochopila až mnohem později.

No tak jasně, v tu chvíli ti to nedochází. V pubertě ti taky mamina připadá trapná a ve finále zjistíš, že měla dokonce i někdy pravdu. (směje se)

Já vedu naše syny k tomu, že se nějakým způsobem podílejí na chodu domácnosti. Jsou období, kdy dostávají normálně kapesné, ale jsou třeba i období, kdy si řekneme, že se budeme muset na nějakou dobu všichni vzdát své útraty. Například když se rozhodneme, že někam společně pojedeme, kluci nedostanou své kapesné a my holt nepůjdeme do divadla, ale všechno dáme na hromadu.

Stejně tak vedu větší děti k tomu, že půjdou co nejdřív na nějakou brigádu. Slíbila jsem jim, že pokud nám to dovolí rodinný rozpočet, zaplatím jim nějaký kurz, na kterém by mohli stavět – třeba masérský nebo baristický. A potom nejen, že mě budou masírovat a dělat mi dobrou kávu, ale bude to pro ně zajímavá dovednost, kterou si odnesou do života.

Takže je vlastně spíš podpoříš v samostatnosti a vedeš je k tomu, aby si mohli co nejvíce potřeb naplňovat sami.

Přesně tak. Dokud jsou děti malé, je to náročné, mít jich víc. Ale leccos po sobě vzájemně zdědí a já jsem prozatím s každým dalším dítětem spíš zjistila, co všechno vlastně nepotřebuji. A ty starší děti mají pochopitelně taky svoje potřeby, ale pokud je opravdu mají, tak ať si za tím jdou a samy si je naplní. Pokud opravdu touží po tom svetru, který stojí více, než bych jim byla ochotná dát já, tak ať jdou na brigádu a na ten svetr si vydělají. Já jim nechci dláždit cestu.

Já si na to vždycky vzpomenu, když vidím maminky, jak nesou dětem školní tašku. Myslím, že my ty služky ze sebe někdy děláme dobrovolně.

Maminky jsou v takové vnitřní pasti, že všem musí sloužit. Ale my jim nesloužíme. Naopak, oni mohou časem pomáhat nám. To byl vlastně i důvod, proč jsem se nechala přemluvit ke čtvrtému dítěti – já už můžu jenom kojit, všechno ostatní už může udělat nějaký pomocník. (směje se)

Spousta žen se bojí mít další dítě, protože si říká: jak já to budu zvládat? Domácnost, všechno to nakrmit, uklidit…vždyť já to sotva stíhám s jedním. A představa, že tady teď budu skákat kolem druhého, třetího – ta je pro nás úplně panická.

No musím říct, že haldy prádla se zvětšují neúměrně. Ano, peru častěji. Ale já jsem třeba pustila naše děti brzy do kuchyně. Neříkala jsem jim, ať neberou ty nože, ať se nepřibližují ke sporáku, nechala jsem je koukat mi pod ruce – a výsledkem je to, že moje prostřední dítě od dvanácti let vaří. Takže já kolikrát přijdu domů večer a mám večeři. Pokud není sklenička na pití, sami si vyskládají myčku. Když už je všechno špinavé, sami ji naskládají. Nám nedochází, že budeme mít nejen víc dětí, ale taky víc pomocníků.

Jelikož jsem měla štěstí vidět tvé syny pomáhat při akci, tak vím, že jsou to opravdu muži činu, to by ti mohla každá máma závidět.

Je to tím, že jsem je neučila ten full servis. My jsme třeba zavedli, že nedělám svačinu. Pokud chce mít svačinu, ať si ji udělá, vždyť natřít chleba a dát si ho do krabičky už umí. A jestli ho pak nesní, je to jeho práce. Nebo jsme zavedli snídaně. Nás je doma pět a v pracovním týdnu dělá snídani pokaždé někdo jiný. Každý z nás jednou za ten pracovní týden vstane dřív, a když vstanou ostatní, všude už voní čerstvá kaše nebo něco jiného. Ale ve výsledku to znamená pro každého z nás pohodlí čtyřikrát za pět dnů a mí synové přebírají zodpovědnost za to, že jsou součástí domácnosti.

Taky pořád tvrdím, že my nevychováváme jenom svoje syny, ale my vychováváme budoucí manžele svých snach – a já se jednou nechci podívat do očí své snaše a vidět v nich otázku, co jsem to jako vychovala. Prostě bych chtěla, aby byli jednou fakt dobří manželé. Aby byli dobří otcové. Přece nemůžu všechno dělat za ně, to pak mám ty děti za ně zplodit?

Máš pravdu, leccos musíme nechat na nich a pokud možno co nejdříve! A stejně možná maminka, která bude číst tenhle rozhovor, má v sobě nějakou skrytou obavu a bojí se jít do toho druhého, třetího dítěte…

Ale já se vůbec nedivím, že se bojí. Že to zvládne, zjistí totiž až ve chvíli, kdy ty děti bude mít.

Bála ses, když jsi poprvé letěla? Já jsem se bála, jestli to vůbec přežiju. Málem jsem v tom letadle omdlela. Ale jakmile jsme byli ve vzduchu a já si trochu zvykla, najednou jsem koukala z okna na mraky a bylo to prostě fenomenální. Tak jsem si řekla, že když překonáš ten strach, získáš nový zážitek a nové obzory. Přistáli jsme a já jsem zjistila, že jsem přežila. Ale musíš překonat svůj strach, aby ses do těch nebes dostala. A pak už se dostaneš do stádia, kdy lítáš obden, sedneš do toho letadla, mraky bereš tak nějak samozřejmě, spíš tě zajímá, co za jídlo ti donesou, ale už jsi prakticky zaměřená. Ani to v tobě už nevyvolává strach, už v tom umíš chodit. V životě tolikrát překonáváme strach – a ve finále zjišťujeme, že to zvládneme. Ale jak jinak zjistíš, že nemáš strach, než tím, že do toho prostě půjdeš?