Porodních příběhů je tolik, kolik je žen, a jsou právě tak rozmanité. Jedno však mají společné. Bolí. Každá z nás zvládá bolest u porodu po svém. Netvrdím, že jsem přišla na to, jak ji zvládnout. Neznám žádný recept na bezbolestný porod. Na něco jsem však v mezidobí mezi narozením dvou svých dětí přece přišla. Než nadešel čas druhého porodu, ušla jsem ve své mysli dlouhou cestu, která končila přijetím porodní bolesti v celé její rozmanitosti a pomohla při nádherném porodu mé holčičky.
„To víš, je to hrozný, ale musíš to vydržet, neboj, čas to spraví, na všechno zapomeneš.“ „Co bolí víc, porod nebo zuby?“ Kolik příběhů, mýtů a pověr jsme odmalička slýchávaly o porodní bolesti. Už jako malé holčičky jsme se pravděpodobně dozvěděly, že porod bolí přímo nesnesitelně. Všechno se to v nás pralo. Touha přivést na svět dítě a strach z té bolesti, o níž jsme nevěděly nic moc určitého.
Když jsem čekala svého prvorozeného chlapce, tolik jsem si přála zbavit se předsudků a uvědomit si, že moje představy jsou dost možná jakýsi spletenec příběhů žen, které mi kdy o porodu vyprávěly, vcelku nic moc dobrého. Až jednoho dne jsem se, tehdy už v naději, potkala s jednou ženou, které si moc vážím, a která „to“ měla celkem nedávno za sebou.
„Porod je krásnej!“ informovala mne s rozzářeným úsměvem a já neměla důvod tomu nevěřit.
Jak působivá byla ta chvíle, jak nečekaná byla tahle informace! Díky tomu si ji živě vybavuji ještě teď. Jako kouzlem jsem se rázem zbavila posledních obav a s naprostou důvěrou očekávala svůj den „D“.
Očekávaný den konečně přišel. Připadala jsem si dokonale připravená. Z porodního kurzu u Majky jsem věděla vše o tom, co se bude dít, co bych měla dělat, jak dýchat, kdy být v klidu a kdy jet do porodnice. Naštěstí už jsou pryč ty doby paperbackových příruček s černobílými fotografiemi a jsou tu kurzy, jako je třeba Porod bez obav! Byla jsem nastudovaná a odhodlaná.
Bylo krásné letní úterní ráno. Hned jsem poznala, že se něco děje a nadšeně jsem vítala ten proces, který se nejdříve ozval jakoby odněkud zdálky. Věděla jsem, že brzy porodím své první dítě, chlapce.
Byla jsem plná lásky a odhodlání, plná síly a připravenosti.
Odpočívala jsem a čekala. Mírné pnutí v podbřišku vystřídala postupně živější bolest a ta přicházela také o něco častěji. Po každé fázi, kdy bylo cítit napětí určité intenzity, přicházel chvíli odpočinek a pak se děj vrátil s větší razancí. O pravidelnosti se příliš mluvit nedalo, ale večer už byly intervaly natolik krátké, že jsme vyrazili do porodnice. Tam jsem se ale dozvěděla, že ještě nerodím. Deziluze. Zmatení. Pochybnosti. Byla jsem trochu naštvaná a zároveň bezradná.
Porod byl tak jiný, než jsem očekávala.
A „nerodila jsem“ ani ve středu, ačkoliv bolesti neustávaly po celou dobu a byly čím dál vtíravější, čím dál ostřejší, čím dál silnější a nepříjemnější. Další návštěva porodnice a podle doktora se stále neděje nic zásadního. Ve středu v noci jsem už byla hrozně unavená. Hrozně osamělá se svými bolestmi. Zesláblá nevyspáním. Už se nedalo odpočívat. Teplá sprcha mi v té teplé červnové noci nebyla vůbec příjemná. Nepomáhal jakýkoli způsob dýchání. Spoléhala jsem na dýchání! „Tohle je ten krásnej porod?“ myslela jsem si. V té hrozné pro mne beznadějné noci jsem se začínala obávat každé další kontrakce. „Už dost, už nechci, už nemůžu, už dost té bolesti, která nikam nevede!“ křičela moje bezradná zmatená mysl.
Ondrášek se narodil ve čtvrtek před polednem. Ten závěr se mi nechce vůbec si připomínat, připadala jsem si tak hloupě, že kolem mne musí běhat takových lidí, abych dostala svého chlapečka na svět. Než přišel ten naprostý finiš, už jsem jen vysíleně ležela, v závěrečných kontrakcích jsem vyloženě trpěla. Trpěla. V nádherném porodním pokoji vybaveném vanou, který jsem si vysnila.
Velké ticho a velký smutek v mých vzpomínkách na první porod trval dlouho.
Přestože jsem porodila nádherného zdravého chlapce, velké ticho a velký smutek v mých vzpomínkách na první porod trval dlouho. Dalo by se možná říct, že jeho porod mne bolel ještě dobrý rok. Byla jsem přecitlivělá, samotářská, zahloubaná do vzpomínek. Nedokázala jsem si představit, že bych to snad absolvovala ještě někdy znovu.
Jak to ale bývá, člověk míní, a jednoho dne jsem zjistila, že jsem opět v očekávání. Velká radost přemázla smutné vzpomínky štětcem narůžovo a já uviděla zase vše optimisticky. Toužila jsem to napodruhé zažít poněkud jinak. Ale jak?
Snažila jsem se to celé pochopit. Vracela jsem se do svých vzpomínek, hovořila dlouze se svou dulou. Došla mi jedna zcela zásadní věc. Mé tělo samozřejmě moc dobře vědělo, co má dělat. Překážkou ale byla moje mysl. V momentu, kdy jsem došla do bodu, že už se pro mne bolest stávala nesnesitelnou, jsem ji začala odmítat.
Možná jsem tak nevědomky bránila tělu dělat to, o co se vytrvale snažilo: co nejlépe otevřít porodní cesty, aby se mohlo děťátko pohodlně narodit. A možná jsem tím i prodloužila o něco ten čas, kdy se tak mělo stát. Byla jsem opět odhodlaná: podruhé si takové myšlenky nepřipustím.
Druhý porod měl opravdu zcela jiný vývoj než ten první. První signály přišly v pátek odpoledne. V deset večer začalo být jasné, že se nemýlím. Všechno utichlo, náš dvouletý Ondrášek šel spát a můj muž s ním. Zapálila jsem si svíčky. Kontrakce přicházely čím dál častěji a zesilovaly. Pohybovala jsem se zvolna na gymnastickém míči, pohupovala se nebo se procházela, mezi bolestmi jsem odpočívala. Každá další vlna mne překvapovala svou intenzitou.
A já tu bolest vítala, milovala jsem ji, snažila jsem se jít jí naproti, v duchu jsem křičela: „Ano, ano!!“
Když k ránu bolesti už velmi zesilovaly, zakusovala jsem se do polštářů, tančila jsem vkleče s hlavou zabořenou v pohovce, nohama dělala prostor pro miminko, zhluboka jsem dýchala s doširoka otevřenými rty, děkovala za každý milimetr místa, který se v průchodu mého ženství uvolnil. Vše v naprosté tichosti. Ta noc byla nádherná.
Co bylo ráno, vidím ve svých vzpomínkách už jen jakoby v oparu. Přijela dula. Otírala mi z čela pramínky potu, zatímco jsem se zmítala v závěrečných kontrakcích, mezi nimiž jsem s bolestí i zvracela. Byla jsem jako nějaké divoké zvíře z pralesa, jako nějaká hladová divoká šelma. Měnila jsem polohy, hledala jsem uvolnění v naší společné posteli, a zakrátko jsem se opět vlnila, tančila, křičela, chtěla to, pouštěla jsem to, co to šlo, přijímala vše, co se dělo. V tom překotném ději jsem se trošku zapomněla. Do porodnice jsme jely na poslední chvíli.
Anežka se narodila snad okamžitě, na vyšetřovacím lůžku v ambulanci porodních sálů, deset minut po deváté. Žádné medikamenty, žádný nástřih, žádné násilné zásahy. Za pár minut jsem ucítila na své kůži její tělíčko a došlo mi, že se mi právě dostává do rukou obrovský dar, to nejněžnější stvoření, o které jsem kdy měla tu čest pečovat.
Na Anežčin porod vzpomínám opravdu ráda. Jednou jí o tom všem povyprávím. Jak jsem se těšila, až se setkáme, jak byla nádherná ta noc, kdy přicházela, jak smysluplná byla bolest, která její příchod provázela. Cítím se silná a stále tak plná toho zážitku, který mne změnil od základů, který mi pomohl opět o něco lépe chápat a vnímat své tělo. Děkuji za své ženství a za to, že smím být matkou. A ano – přibyla mi na čele snad jedna nebo dvě vrásky. Ale víte co? Já od té doby nosím vlasy sepnuté nahoru. Na znamení toho, že tato zkušenost je navždy se mnou. Na znamení přijetí bolesti, která nás učí a posouvá vpřed.
Alena Střelečková
Autorka článku, maminka dvou dětí, redaktorka blogu MAJKA-SHOP a blogu jedinečného online předporodního kurzu POROD BEZ OBAV
„Mateřství mne naučilo především jednu věc: čas, ten není a nebude. Je zapotřebí si ho udělat co nejdříve – na to, co nás baví, co nás naplňuje, co nás činí šťastnými! Miluji chvíle, kdy jsme společně s mou rodinou. Ráda tvořím. Píšu. Listuji v chytrých knížkách a učím se nové věci. Učím se od dětí. Vařím a peču. Připravuji si svou vlastní přírodní kosmetiku. Miluji některé moderní vymoženosti, jako třeba GPS, ale i přírodu, přirozenost, jednoduchost. Ráda se vracím k tradicím a ke kořenům.“
