Je to tady! Rodinné centrum Majka se školkou a školou KONČÍ!

Dnešní den je jeden z těch, které si budu pamatovat až do konce života. Není to jen poslední den školního roku, ale poslední den celé mé soukromé sdružené školy – Školy Majka. S koncem prázdnin pak skončí i provoz mé školky (dětské skupiny) a rodinného centra. A já vám o tom chci napsat víc. 

Dlouho mě toto rozhodnutí bolelo. Škola, školka, největší rodinné centrum v Brně, to vše, co jsem budovala dlouhá léta, definitivně skončí. Každý centimetr prostoru a každá minuta dění byly naplněné hodnotami, které jsem chtěla přinášet. Láska, respekt k dětem, podpora krásných porodů, spokojeného rodičovství, dětí žijících v respektu, v laskavosti a ve svobodném vzdělávání.

Bylo nesmírně těžké připustit si konec. Pořád to trochu bolí. Ale vidím i příležitost k tak dlouho potřebné zásadní změně.

Za dlouhých 15 let vzniklo pod mou taktovkou spousta větších či menších projektů, které ve finále vytvořily krásný a smysluplný celek. A ten, kdo mě hnal kupředu byli mí synové. To, co jsem prožila u jejich porodů, jsem chtěla šířit dál. Začala jsem připravovat jiné ženy k porodům a doprovázet je přímo u jejich porodů. Chtěla jsem, aby i ostatní maminky mohly žít mateřství v radosti, jak se to dařilo mě a začala dělat další a další kurzy pro rodiče. Nabídka byla pořád širší a prostory mého centra rostly.

To pro své syny jsem chtěla tu nejlepší školku, kde budou pokračovat v tom, co jsem jim do té doby dala doma já. Když jsem žádnou podle mých představ nenašla, založila jsem vlastní. O pár let později jsem stála před stejnou výzvou s nástupem do školy. Ne, své děti běžnému školství neobětuju! Nezbylo než založit vlastní školu. Nejdřív první stupeň ZŠ, později i druhý.

A tak, aniž bych si to stihla všimnout, pomalu, potichu a postupně se mé centrum rozrostlo v „Impérium Majka“ jak to kdysi v žertu nazval můj kamarád. Několikrát jsme se stěhovali, abychom mohli uspokojit poptávku a rozšiřovat se dál. Později se přidal ještě můj kamenný obchod s e-shopem a několik dalších online produktů. Do toho nadále doprovody k porodům, lektorování v kurzu pro budoucí duly, vedení čerstvě absolvovaných duliček v počátcích jejich praxe v roli jejich odborné konzultantky a později účast ve vedení mé milované České asociace dul.  A zatímco rostlo mé podnikání, rozšiřovala se i naše rodina. Začala jsem podnikat jako máma jednoho syna. Teď jsou čtyři.

Dnes, kdy s odstupem času píšu tyto řádky, vidím tu past. Tehdy jsem ji ale neviděla. Rostlo to postupně. Podnikání i počet našich dětí. A já automaticky nesla větší a větší náklad a běžela rychleji a rychleji.

Několik let jsem fungovala v takovém tempu, že by to bylo dost i pro deset Majek, natož pro mě jedinou.

Děti – práce – nové projekty – pracovní starosti – růst firmy – porody – média – články – domácnost – manžel – školka – škola – výplaty – splátky – zboží – deadliny – smlouvy – zase děti – sebevzdělávání – porady – jednání – lektorování – poradenství – hospitalizace – operace… nic mě nezastavilo….. a babičky stovky kilometrů daleko. 

Že běžím jako křeček ve svém kruhu jsem si nestihla všimnout a za ruční brzdu jsem se bála zatáhnout. Kdo však neměl strach a udělal to za mě, byl Covid. Bylo jedno, jak rychle ten vlak jede. Prostě ho zastavil a hotovo.

Možná by bylo moudré vyvěsit bílou vlajku už tehdy, ale nebyla bych to já, abych se nezakousla do další výzvy. To přece zvládneme. Já to přece zase nějak zvládnu! Z původních dvou týdnů se ale staly dva roky, kdy mé centrum zelo prázdnotou. „Impérium“, do kterého nevstoupila ani noha. Ale víte co? Zase jsme to nějak zvládli. Vyhrabali se z toho dna, děti opět skákaly v rytmu násobilky, ty mladší si hrály na pískovišti a těhulky už zase cvičily na velkých míčích a i s partnery seděly na mých předporodních kurzech.

Ze zoufalství se stala opět radost, na kterou jsme byli zvyklí.

Že nás tak rychle do zoufalství vrátí válka, jsme netušili. Začali jsme se opět bát. Bez roušek na puse, ale se stejně svíravým pocitem v žaludku. Tentokrát o své holé podstaty, o budoucnost a o to, jestli tu nejistotu zvládneme. Vyčerpání z boje už bylo veliké. Nebylo na čem stavět. To vše ve chvíli, kdy se ukázalo, že 5 let odkládané bourání budovy, ve které se nacházíme, už nemá odkladu a já stejně budu muset hledat pro své centrum novou adresu.

Tolik nejistoty už neunesu. Pochopila jsem tě, Vesmíre!

Trvalo mi to opravdu dlouho, ale dnes už vím, že ani nemusím. Nemusím běžet, můžu se z ničeho nic zastavit jako Forrest Gump. Nemusím začínat někde jinde od začátku a doufat, že nám bude doba tentokrát přát. Naopak, chci vidět nové výzvy, chci se opět vrátit sama k sobě. Chci znovu dělat věci pro své syny, jako tehdy na začátku všech projektů. Dnes je tím projektem „prostě s nimi být“.

Hrdě s hlavou vztyčenou vytahuju bílou vlajku a zatahuju za ruční brzdu.

Zasloužím si to já, mé děti a hlavně „Impérium Majka“. Končí totiž ve chvíli své slavné éry. Nechci žít v nejistotě, jestli ho dokážu nadále udržet ve své slávě, nebo se budu koukat na jeho skomírání.

V současnosti se koukám na největší rodinné centrum v Brně s aktivitami od prenatálního období až po babičky s dědečky. Vidím těhulky hladící si své bříško zatímco se houpou na velkých balonech a užívají si čas jen pro sebe na skvělých lekcích cvičení nebo jógy pro těhotné. Vidím těhotné páry, které naplnily kapacitu mého předporodního kurzu a dychtivě nasávají informace, které je přiblíží k jejich porodu snů. Slyším dětičky s dřívky a písničkou, jak si na tolik oblíbených hrátkách zpívají se svými maminkami. Vidím předškolní děti v náručí svých laskavých chův, které jim nikdy neřeknou „neřvi, nebreč!“ ale „jsem tady s tebou, můžeš mi říct, jak se cítíš“. A vidím děti, které opravdu baví se učit, které neztratily svou zvídavost a nebojí se ukázat, kým jsou. S učebnicemi i bez, za stolem, nebo válející se po zemi. To vše je vzdělávání.

Vidím radost, lásku a respekt. To vše, co jsem chtěla a co bylo mým záměrem. Nekončím na dně, končím v této kráse. Aby vzpomínky mohly zůstat krásné. A aby vděčnost vždy převyšovala občasné zoufalství.

Dnes jsem ve stejném respektu k sobě. A mým záměrem je být laskavá sama k sobě a mé rodině. Jsem plná vděčnosti. Za příležitosti a krásná setkání.

Děkuju všem, kteří jste šli po této cestě se mnou. Třeba i jen malý kousek.

Děkuju Elišce Lukonchik za odvahu založit sdruženou školu spolu se mnou. Byl to odvážný krok a my ho zvládli. Naše škola byla na svém počátku jediná a jedinečná. Vznikla s odvahou tam, kde do té doby podobných projektů nebylo. Ale s velkou touhou dát dětem skutečné svobodné vzdělávání bez stresu a strachu, s primárním důrazem na to, kým jsou a kým se stanou, namísto toho, jak rychle se naučí číst nebo jak krásným písmem píšou. Bez známek a domácích úkolů. A na našich mnoha absolventech vidíme, jak se nám to skutečně povedlo. 

Děkuji Janě Hellingerové za to, že byla mou „ředitelkou vesmíru“ a přijala téměř každou nečekanou výzvu. Od ředitelování, organizování, až po zpěv na plese našeho centra či odhrnování sněhu 🙂 

Děkuju Renatce Netouškové, Janě Kubíčkové a Honzovi Múčkovi za to, že byli nejlepšími průvodci vzdělání našich dětí. Lepší bych si pro ně nikdy nedokázala představit. Jste boží.

Děkuji všem svých zaměstnankyním. A že jich za ta léta bylo. Nemůžu jmenovat všechny. Dvě ale jdou po mém boku opravdu dlouho a jsou se mnou dodnes a těm chci poděkovat jmenovitě – děkuji mé drahé – Míša Lamplotová a Markéta Janásová. 
Představa, že vy všichni už nebudete součástí mého každodenního života je těžká, ale já věřím, že zůstaneme spolu. Jen jinak a jinde.

Největší dík patří mému manželovi a mým synům, pro které a díky kterým jsem mohla budovat svůj projekt snů. Miluju vás. A nejen za toto.

Pokud se nám za ta léta povedlo roztáhnout alespoň jedny rty do úsměvu, uvolnit třeba jen jednu vystrašenou těhulku do klidu a důvěry, alespoň jedno děťátko podpořit v jeho zdravém růstu, v sebedůvěře a jistotě, pak to mělo smysl.

Děkuju každému jednomu z těch tisícovek párů, které k nám našly cestu v přípravě ne jejich porod, tisícovkám těhulek a miminek a všem rodičům, kteří s největší důvěrou svěřili své dětičky do péče naší školy a školky. Mou vděčnost nelze vyjádřit slovy. Ale mé srdce je jí plné. Díky vám jsme tady tak dlouho mohli být.

Ale nebojte, mé oblíbené a ve švech praskající předporodní kurzy budou pokračovat dál, jen na jiné adrese, v jiném centru, už ne v tom mém. Má kamenná prodejna s e-shopem taky pokračují dál a těší se na vaši návštěvu. A kdo ví, když budete mít štěstí, potkáte tam i mě osobně. A když budu mít štěstí já, potkám tam vás všechny.

Můj život dává pořád smysl. Zpomaluju, ale nezastavuju. Zůstávám aktivní v tom, co je mým pravým posláním. Ve vedení mých předporodních kurzů (živých i online), ve své prodejně a hlavně u mých milovaných porodů. Nadále budu učit duly a vést je v jejich začátcích. S radostí se chystám na točení nových videí a konečně se pustím i do dalších online projektů, které vám i sobě už dlouho slibuju.

A daleko víc, než doteď, budu prostě jen Majka, která si dovolí i odpočívat a rozjímat. Moc se na to těším.

Dnes ze školy odešlo domů poslední dítě. Zaklaply dveře. V září už tyto dveře nikdo neotevře, Renatka neuvítá s úsměvem „své“ děti, nezahájí společný sdílecí kruh, neotevřou se učebnice, nezazní žádná zvídavá otázka. Věčně živý zvuk školy utichl. S ním postupně utichá i zvuk školky a mého rodinného centra. A je to tak dobře.

Jak říká Bolek Polívka: „v nejlepším je potřeba přespat“

Tak já v tom nejlepším končím a jdu si dát po letech konečně šlofíka. Věřím, že zaslouženého.

S láskou vaše Majka

Majka Staňková

Autorka článku

Maminka čtyř synů, dula, psychoterapeutka a lektorka mnoha kurzů. Autorka prvního on-line předporodního kurzu v ČR a SR a on-line kurzů pro rodiče s dětmi. Zakladatelka brněnského Centra Majka, které se postupně rozrostlo i o miniškolku a sdruženou školu. Hostuje v televizních pořadech pro ženy. Se svým mužem založila Světový den těhotenství, při příležitosti kterého pravidelně probíhá největší outdoorový Festival těhotenství a rodiny v ČR. Věnuje se poradenství, publikační i přednáškové činnosti.